(Brno) U drobného stolku arabské čajovny jsme se setkali s Chalidem Bitarem, syrským aktivistou a bratrem Sandry Bitarové, která byla více jak měsíc držena v syrském vězení. V Brně zrovna déšť ukončil veřejnou připomínku vězněných Syřanů, na které se Chalid podílel. Deštivé počasí mu však energie neubralo. Briskně komentoval dění v Sýrii i v České republice a jeho výrazný hlas se nesl salónkem čajovny Layaly.

Hrozně rád bych byl v Sýrii a pomáhal tamním aktivistům. Jsem v opozici celý život, můj táta je dlouhodobým členem opozice. Snažíme se pracovat pro Sýrii a její svobodnou budoucnost. Celá Bitarova rodina ale v opozici není, nejedná se o rodinný podnik, jak si mnozí myslí.

– Jak si takovou budoucnost Sýrie představuješ?

Důležitá je spolupráce. Komunikace je ale velice obtížná, to nám nenahrává. Na začátku revoluce se opozice shodla na čestném prohlášení o budoucí podobě státu. Ten by měl být demokratický, civilního zaměření, s fungující vládou práva a rozdělením mocí, osobní svoboda člověka by měla být respektována. S tím souhlasím.
V každé společnosti ale bohužel existují skupiny, které zastávají fundamentální proud. A to i v demokratických zemích západu. Společnost není nikdy homogenní. Toto je obrovská výzva pro Sýrii.

– Tvým vysněným místem je tedy Sýrie. Je to i kvůli tvé rodině, která tam žije?

Maminka je Češka, tatínek je Syřan. Mám české i syrské občanství. Po mém narození jsme odjeli zpět do Sýrie, tatínek musel narukovat do armády. Vzali mu pas a nechtěli ho pustit zpátky za námi. Ani komunistické Československo ho tou dobou nechtělo, jelikož projevoval opoziční myšlenky i tady. Táta musel zůstat v Sýrii, my s mámou jsme za ním tedy odjeli.

“Od svých patnácti let jsem cítil, že syrský režim není nic pro mě.”

– A v Sýrii je tvá rodina dodnes. Proč žiješ ty v České republice?

Od svých patnácti let jsem cítil, že syrský režim není nic pro mě, že žiju ve velkém vězení. Jakmile jsem skončil maturitu, přijel jsem do Čech a pustil jsem se do studií. Vystudoval jsem marketing a management, protože jsem v tom viděl možnost uplatnění. V rámci oboru jsem se mohl také věnovat politologii. Studoval jsem na Anglo-americké univerzitě. Zajímalo mě totiž západní myšlení. Studium jsem dokončil v roce 2001. To bylo těžké období, po událostech z 11. září jsem se svým jménem nemohl najít v České republice práci.

– Jak se díváš na českou společnost?

Česká společnost má fobii ze zahraničí. Rozumím tomu, že takto Češi po tolika letech nedemokracie smýšlejí, ale je to pro mě velice těžké. Jak jsem říkal, po 11. září jsem nemohl najít žádnou práci, ve které bych se mohl realizovat. Pracoval jsem v České republice, v Kataru, na Kypru, ale teď jsem zpátky v Praze mezi syrskou komunitou. Mám rád Sýrii i Česko. Tady je to rozhodně lepší než v Sýrii, jen Češi jsou přílis zaujatí sami sebou.

– A jaká je komunita Syřanů v České republice? Angažuje se?

V ČR jsme založili Iniciativu pro Svobodnou Sýrii, která pracuje na medializaci syrské revoluce. Rádi bychom byli partnerem pro humanitární organizace, které by mohli v Sýrii pomáhat. Komunita je funkční, hoši dělají, co můžou, bohužel žádnou českou podporu zatím nemáme. To mě velice mrzí, že zrovna stát, který se dostal z komunismu díky zahraničnímu dění, nedokáže pomoci. Ani politici, ani česká společnost se o události v Sýrii moc nezajímá.

– Máš české i syrské občanství. Mohl by ses zítra dostat na syrský pas do Sýrie?

Ne, nemohl, jedině ilegálně.

– Plánuješ se tam jet podívat?

Možná v rámci tajného projektu, ale teď chci hlavně své sestry dostat ven ze Sýrie. Až se ony dostanou sem, uvidíme, co bude dál.

“Česká velvyslankyně měla velký podíl na tom, že se Sandrou zacházeli ve vězení slušně.”

– Tvá sestra Sandra Bitarová má také syrské i české občanství. Ke konci června byla zadržena bezpečnostními silami Sýrie. Pomohlo vám vaše české občanství nějak?

Musím být upřímný. Česká velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi bývá často kritizována. V případu mé sestry se ale paní Filipi snažila dělat, co mohla. Určitě měla velký podíl na tom, že se Sandrou zacházeli ve vězení slušně. Tlak tam byl a díky tomu tlaku se k Sandře chovali dobře.

– Když jste se dozvěděli o Sandřině zadržení, jaké kroky jste podnikli?

Poprvé zatkli Sandru na čtyřiadvacet hodin, vzali ji rovnou z práce, ale chovali se k ní dobře. Podruhé ji zadrželi během pohovoru na stanici, kde přišla dobrovolně na základě pozvánky. Předem to však oznámila paní velvyslankyni. Když se z výslechu nevrátila, paní velvyslankyně Filipi začala jednat. Naše rodina měla právníka. Využívali jsme i své kontakty. Dokonce i syrští ministři se pokoušeli se Sandrou setkat, ale ani ti nebyly puštěni.

– Tušili jste, že Sandru ke konci července pustí?

Slibovali, že ji propustí, několikrát. My jsme věděli, že na ni nic nemají a tušili jsme, že ji pustí.

– Jaký byl důvod jejího zadržení?

Dodneška nevíme, podezření však padá na spolčení s tetoristy a pašování peněz ze zahraničí do Sýrie.

– Co dělá Sandra teď?

No comment. Je schovaná.

– Ambasády Evropské unie na protest proti násilí syrského režimu páchaného na civilním obyvatelstvu už dávno své pobočky v Sýrii zavřely. České velvyslanectví však stále funguje. Co myslíš, mělo by české velvyslanectví v Damašku pověsit diplomacii na hřebík?

Nitka pro komunikaci musí být. Chápu postoj České republiky, ale já bych si přál, aby české velvyslanectví, když už tam je, mělo větší roli. Pokud nemají žádnou moc, nemají tam co dělat. Sýrie by se měla alespoň trochu bát.

–  Co by bylo to první, do čeho by ses pustil po odstoupení prezidenta Bašára al-Asada?

Mám bokem schovaných 300 euro, koupím si letenku a odjedu do Damašku.

– Šťastnou cestu.

Chalid Bitar má české i syrské občanství. Vystudoval marketing v České republice, pracoval zde i v zahraničí. Nyní je zpátky v Praze a pomáhá syrské komunitě. Kontaktovat ho můžete na 608 807 504, chalidbitar@gmail.com.

-syrskarevoluce.cz-