Lékařův telefon zazvonil ve čtyři hodiny odpoledne, chvíli před koncem pracovní doby a cestou domů. “Snad ve zdraví, dá-li Bůh,” pomyslel si. Ačkoliv byla ordinace v přízemí a jeho byt v prvním patře stejného domu, jeho žena mu pokaždé, když přišel domů, blahopřála ke šťastné cestě.

“Haló, pane doktore. Tady Abdul-Rahmán, váš soused,který bydlí pár ulic od vaší ordinace.”

“Jak se daří, Abdul-Rahmáne? Co pro tebe můžu udělat?“, zareagoval lékař a pocítil záchvěv neklidu nad takto pozdním telefonátem.

“Můj otec byl před chvílí zasažen několika kulkami, když seděl u nás před venkovními dveřmi a popíjel čaj. Prosím vás, abyste mu běžel pomoci. Já vím, že to není vaše specializace, ale v naší čtvrti už nezůstali žádní chirurgové!“ vychrlil na lékaře Abdul-Rahmán.

“Střelné rány! Panebože, smiluj se! Vždyť víš, že jsem internista. Každopádně hned přijdu, jen mi popiš cestu.“

“Když vyjdete z ordinace, dáte se západním směrem a vezmete první ulici napravo. Po levé straně uvidíte tank natřený na modro, s nápisem  “pořádková policie‘, pokračujte rovně a u třetího tanku na náměstí uvidíte červeně natřené dveře. A pokud zabloudíte, zeptejte se řidiče tanku, který vám ukáže, kde bydlí Abdul-Rahmán. Řidič je mladík jménem Támer a pochází z města Dara’a. Je tady v Homsu ve výkonu povinné vojenské služby, stali se z nás přátelé, bratři a rodina, už je mezi námi tak dlouho a bereme ho jako vlastního a…“

Lékař Abdula přerušil: “Tak dobře, dobře, na shledanou, ztratili jsme dost cenného času, hned jsem u vás.“

Položil sluchátko. vzal s sebou, co potřeboval z léků a pomůcek, které by se mohly hodit při první pomoci a doufal, že bude pacientovo zranění lehké a vystačí s domácím ošetřením.

Opatrně kráčel podél zdí a tiše odříkával verše, které si pamatoval z Koránu a modliteb. Přál si, aby byl oznámil členům své rodiny že vyšel za svou povinností a požádal je o modlitbu za jeho bezpečný návrat. Slíbil své nejmladší dcerušce, že dnes oslaví její čtvrté narozeniny. Koupil jí už před časem krásnou hračku, aby jí vynahradil noci strachu a hrůzy, plné dělových ran a husté střelby. Snil o její radostné reakci, až uvidí dárek který si tak dlouho přála. Našlapoval se všemi smysly nastraženými, aby se vyhnul čemukoliv podezřelému. Z lékařů se stali nepřátelé vlády. A to jen proto, že nosí ve své brašně pomoc raněným. Nedávno byli ještě ctění a vážení pro své šlechetné lidumilné poslání. Dostal se k požadovanému domu. Uklidnilo ho pomyšlení na přátelského vojáka, protože i pouhý dotaz na něčí adresu je v těchto dnech nebezpečný a podezřelý.

Abdul-Rahmán stál před domem a vítal lékaře. Lékař vyšetřil svého pacienta. Udělal pro něj, co se dalo, ale i přesto musel oznámit jeho synovi, že je jeho zdravotní stav velmi vážný. Ztratil hodně krve následkem střelné rány v břiše a dalších dvou v noze. Bylo potřeba ho okamžitě převézt do nemocnice, kde měl být proveden chirurgický zákrok a transfúze, a kde by byl několik dní sledován na jednotce intenzivní péče.

Odpověď Abdul-Rahmána však lékaře zaskočla. “Ale pane doktore, než jsem vám zavolal, zkoušel jsem pohotovost. Ti odmítli do naší neklidné čtvrti přijet. Prý pro nedostatek sanitek, kvůli obrovskému počtu padlých a raněných při dnešních demonstracích. Vládní jednotky zasáhli tvrdě, stříleli do účastníků demonstrace. Kulky tak některé demonstranty dostali do ráje, kde se svobody konečně dočkají, a to i za cenu kulky, kterou zavražděný zaplatil vlastním potem.

Také jsem zkoušel chirurgy, ale ti požadovali, abych otce odvezl do nemocnice. Volal jsem Červenému půlměsíci, který jediný vyjíždí na pomoc občanům. Za několik minut mi řidič sanitky volal zpátky a tichým hlasem mi sdělil, že vládní žoldáci ostřelovali jejich vůz, ve kterém padl lékař i jeho pomocník. Je sice pravda, že policisté vědí o pohybech Červeného půlměsíce předem a že mají jeho sanitky dovoleno převážet raněné do nemocnic, ale nikdo z nich nechová v úctě tato pravidla. Řidič se tedy vrátil zpět, aby byl sám ošetřen a aby mi dal vědět, že musím najít jiný způsob, jak zachránit svého otce. A tak mi zbyl jen Bůh a vy.“

Lékař odvětil: “Bohužel, nemám k dispozici žádný dopravní prostředek, kterým bychom ho dostali do nejbližší nemocnice, ale jakou lékařskou péči mu můžu poskytnout tady? Tohle jsou hranice mých možností!“

Abdul-Rahmán dostal nápad. “Dovolí nám špatný stav otce převézt ho v tanku, co stojí na náměstí?“ Ohromený lékař se zeptal: “Jak je možné, aby tank, který zabíjí lidi a boří jejich domy, zachránil člověka, který pro něj nemá žádnou cenu? Abdul-Rahmán pokračoval: “Řidič toho tanku, Támer, je náš dobrý přítel.“

“Výborně. Prosím jen Boha, aby souhlasil, jinou cestu nevidím,“ reagoval zasmušile lékař.

Abdul-Rahmán si odešel promluvit s Támerem o možnosti převézt svého otce v tanku do nemocnice. Řidič se zamyslel nad možnými následky tohoto činu, který by ho mohl stát život. Rozhodl se riskovat. Modlil se jen, aby se nevzbudili jeho spolubojovníci, co odpočívali v blízkém přístřešku a aby si nepovšimli, že tank změnil místo.

Vozidlo se dalo do pohybu a zastavilo přímo před domem. Naložili do něj raněného a s ním nasedli i lékař a syn. Abdul-Rahmán prožil několik hrůzných okamžiků. Spatřil svého otce v hluboké mdlobě a považoval ho za mrtvého. Prudce s ním několikrát zatřásl a prosil ho, ať se probudí, vždyť nemocnice už je nedaleko a Bůh je s nimi. Otec se skutečně probral, zděšený tím, že se nad ním sklánějí dvě neznámé tváře. Pronikavě vykřikl ve smrtelné hrůze, jakoby odmítal, co se s ním děje a vytřeštěně se ptal, co tu pohledávají, jestli jsou soudní andělé. Následně zaprotestoval: “To nevíte, že jsem mučedník? A mučedníka Bůh nesoudí, ale přijde rovnou do ráje, mezi proroky a svaté a dobré muže!“

Abdul-Rahmán se zaradoval nad blouzněním svého otce i nad tím, že zůstal naživu. Začal ho uklidňovat: “Nejsi mučedník, tatínku, jsi ještě na tomto světě a já a pan doktor jsme tu s tebou. Nejsme soudní andělé, jsme už skoro v nemocnici a tam tě uzdraví, jen buď trpělivý a doufej v Boha.“

Otci už se docela vrátilo vědomí a odpověděl: “Pánbůh ti odpusť, synku, v životě jsem ti nic neodepřel a ty mi chceš odepřít mučednickou smrt potom, co jsem dosáhl sedmdesáti let, chceš abych zemřel obyčejnou stařeckou smrtí? Já už byl na dosah ráje a užíval si jeho sladké vůně, řekni, synku, proč jsi mě o něj připravil?“

Abdul-Rahmán promluvil hlasem plným smutku nad tímto obviněním z neposlušnosti: “Nikdy bych ti, tati, neodepřel mučednictví, ale Bůh nám nakazuje léčit se při nemoci a pohromách a neupadat v zoufalství a odevzdanost. Řeknu ti upřímně a přiznám se ti, můj otče a miláčku a pane, že jsem trochu sobecký tím, jak bláznivě a zplna srdce tě mám rád a nechci o tebe přijít. Odpusť mi, prosím tě, odpusť mi, že nedokážu nechat umřít, aniž bych se pokusil za tebe dát svůj život.“

Otec znovu pozbyl vědomí potom, co z jeho očí vytryskly posvátné slzy, na důkaz jeho odpuštění a požehnání, a slzy Abdul-Rahmána byly také hojné a svaté.

Lékař se chtěl pokusit Abdul-Rahmána rozptýlit a odvést ho od jeho smutného rozjímání. Zeptal se: “Nemyslíš, že bude lepší vejít do nemocnice zadním vchodem, abychom neupoutali pozornost policie a vládních žoldáků, co hlídkují u vstupů do nemocnic? Víš přece, že zatýkají raněné i jejich rodiny a ty, co je doprovází, pod nejrozličnějšími obviněními: z velezrady spáchané demonstrováním a voláním po pádu vlády, z příslušnosti k ozbrojeným gangům, z obchodování s drogami, halucinogenními prášky a využívání slabých povah!“

Konečně tank zastavil před zadním vchodem do nemocnice a Támer požádal lékaře, ať si půjčí jeho helmu a nasadí si ji na hlavu. Abdul-Rahmán ať si vezme helmu jednoho z jeho přátel, co ji zapomněl v tanku, ze strachu, že by se mohli stát cílem ostřelovačů.

Oba vystoupili, podepírajíce raněného otce, co se znovu probral a snažil se jim ulehčit tím, že se pokoušel o chůzi, aby neupoutali nežádoucí pozornost. Ale dvě kulky obratných ostřelovačů skrytých na střechách v okolí nemocnice zasvištěly vzduchem. Jedna z nich zasáhla srdce Abdul-Rahmánova otce a splnila mu jeho přání stát se mučedníkem. Druhá pronikla hlavou Támera. Padli společně k zemi, aby ji skropili svou krví a svlažili půdu vlasti, aby se smísila krev města Dara’a s krví Homsu, jako se slévá krev mučedníků ve všech oblastech vzbouřené Sýrie bez výjimky, zalévá její zemi a rostliny a trávu a lesy a háje olivovníků, její stromy a pole a zahrady a jasmínové keře, aby pro nás i budoucí pokolení vykvetly různobarevné růže opojných vůní jménem svoboda, čest a rovnoprávnost a vytvořily nádherné umělecké dílo podobné souznějící, vyvážené mozaice.

To je Sýrie, vzácný, drobounce prokreslený mozaikový obraz a zahrada květů nesčetných vůní a krás, co osvěží srdce každého člověka. Sýrie, jejíž lásku dědíme z otce na syna, a já prosím Boha, aby ji zachoval a aby sebedrobnější kamínek nevypadl z jejího obrazu ,ani sebemenší květ neuvadl v její zahradě. Jinak by to už nebyla Sýrie, vyjímečná svou snášenlivostí, láskou a bratrstvím. Uchovejte ji, mí bratři, ať nás to stojí kolik chce padlých.

Autor : MUDr. Hussam Sibai
Překlad : MUDr. Samira Sibaiova