Říká se, že ačkoliv je každá válka jiná, její podstata se nemění. Válka v Sýrii tak sice může působit zmateně, avšak i v jejím chaosu a zmaru se dá najít sedm rysů, které ji trvale definují. To, co bezejmenným obětem nedává smysl, neexistuje bez kontextu, nýbrž je to součástí řádu, který udržuje syrský stroj na zabíjení v chodu lidskosti navzdory již po více než dva roky.

Prvním trvalým rysem války v Sýrii je, že skoro nikoho nezajímá. Čest výjimkám, jako je Člověk v tísni, který v Aleppu distribuuje humanitární pomoc. S výjimkou mocensky motivovaných vlád Kataru a Saúdské Arábie konflikt v Sýrii nezajímá příliš ani Araby. Nejde totiž o Izrael, USA či karikatury Proroka, takže je to často mimo jejich rozlišovací schopnost. Není prioritou ani pro USA, které dnes zbytek svých klesajících zdrojů soustřeďují na Pacifik a Blízký východ spíše nechávají jeho osudu. Nezajímá ani EU, protože ta je bezzubá a její sankce jsou interesantní jen jako rétorické cvičení. Konflikt dostatečně nezajímá ani donory velkých humanitárních organizací, které mají problém udržet miliony uprchlíků při životě a v bezpečí.

Druhým rysem konfliktu je jeho druhořadý význam. Nikomu nestojí řešení konfliktu za intervenci či roztržku v mezinárodních vztazích. S tím souvisí i rys třetí a tím je neochota se do konfliktu nějak zapojit. Různí vnější aktéři se jen snaží ovlivňovat bojující strany konfliktu, ale ne se ujmout vedoucí role či dokonce nastolení řešení. Čtvrtým rysem konfliktu je jeho těžká definovatelnost. Je to občanská válka? Revoluce? Povstání? Piklení mocností? Povaha konfliktu se navíc v čase mění a stejně tak se mění i jeho ústřední aktéři. Jsou to islamisté? Občanští aktivisté? Řadové obyvatelstvo bránící své domovy a komunity? A má konflikt spíše povahu lokální či celostátní? V souvislosti s tím je třeba se také ptát: je primárně živen zevnitř či zvenčí?

Pátým rysem konfliktu je jeho neřešitelnost v dohledné době. Jeden západní expert to vystihl, když pravil, že všechna prohlášení ve stylu „Požadujeme okamžité příměří!“ dává do složky „Chci poníka.“ Konflikt dnes nemá řešení, protože je zde příliš mnoho aktérů, kteří jsou krom toho příliš vysílení, aby nabyli převahy. Nejhorší je však asi skutečnost, že si obě strany i tak myslí, že mohou a musí vyhrát.

Šestým rysem konfliktu je až fascinující objem aktérů, postojů, konferencí a všelijakých informací, které nemají skoro žádnou hodnotu, ale přesto se jim média často přednostně věnují. Utíkající režimní premiér je stejně relevantní figurkou jako domácí opozicí nerespektovaný a zahraniční opozicí zvolený premiér prozatímní. Opoziční „koalice koalicí“ mají na syrské půdě stejnou váhu, jako řada tamních milic ověnčených zvučnými jmény překrývajícími jejich pochybné bojové či morální kvality. Každý analytik by si proto měl připomínat, že tuto válku nerozhodne toto, nýbrž zejména vývoj na místě, směr a míra přílivu zbraní a čas.

Sedmým a posledním rysem konfliktu je jistá nevyhnutelnost toho, jak dopadne. Předně, některé menšiny konflikt nejspíše semele. Zejména křesťany, alawíty a šíity. Je podle mne jisté, že režim padne, a velmi pravděpodobné, že syrský prezident válku nepřežije a jeho konec nebude vzdálen posledním chvílím Muammara Kaddáfího. V neposlední řadě bude platit, že pád režimu nepřinese konec násilí. Cizí džihádisté a domácí opozice totiž jen těžko naleznou společnou řeč. Kostky jsou tedy vrženy. Válka může pokračovat. Jen škoda, že zde není žádný Caesar, který by ji dovedl do vítězného konce…

Uvedený text vychází částečně z prezentace, která byla základem autorova veřejného vystoupení na přednášce o syrském konfliktu pořádaném spolkem studentů politologie „POLIS“ a Pražskou univerzitní skupinou Amnesty International (PUSA), jež se uskutečnila v rámci tzv. „Syrských dnů“ v Praze 25. března 2013.

Jan Kužvart, 7. 4. 2013