V Sýrii se již skoro dva roky bojuje, kdežto Libanon je, na libanonské poměry, klidný. Poslední desítky let přitom platilo, že v Sýrii vládnoucí klan Asadů tvrdě udržoval stabilitu a pořádek, kdežto Libanon se periodicky zmítal v občanských konfliktech, zahraničních intervencích a politických krizích. Čím to, že zatímco je v Sýrii válka, v Libanonu je relativní klid?

Je přirozené, že analytici dění na Blízkém východě ve svých předpovědích nezřídka vycházejí z toho, co bylo. Každý prognostik totiž dobře ví, že je velmi pravděpodobné, že co už existuje, bude ještě chvíli pokračovat, a co bylo, se může nějak opakovat. Důsledkem tohoto intelektuálního minimalismu ale je, že zásadní události představující ostrou diskontinuitu s minulostí nejsou předpovězeny (viz zejména arabské jaro) nebo jsou jejich konce a důsledky předpovězeny špatně (viz například pohled administrativy prezidenta Cartera na revoluci v Íránu).

V rámci této šablony tak minimálně od podzimu 2012 západní média mluví o možnosti návratu občanské války do Libanonu v důsledku „přelití“ syrského konfliktu. Přitom se tak dosud nestalo a podle mne ani v dohledné době nestane, byť určité riziko zde je. Důvodů pro nepřelití občanské války do Libanonu je několik. V první řadě nikdo z hlavních domácích aktérů válku v Libanonu nechce a nikdo se také nechce a ani nemůže otevřeně postavit šíitskému hnutí Hizbulláh. Dále pak jsou vzpomínky na poslední občanskou válku ještě stále živé a i díky této zkušenosti jsou Libanonci na nestabilitu a vnitropolitické krize zvyklí. V neposlední řadě má Libanon rovněž vybudován přeci jen nějaký národní (čti „státní“) bezpečnostní systém. Jeho složky, jako je libanonská armáda či Vnitřní bezpečnostní síly, jsou navíc při potlačování současných střetů a nepokojů rozhodnější než dříve.

Určité propojení mezi občanskou válkou v Sýrii a nepokoji v Libanonu však existuje. Sektářské spory v Libanonu umocňují syrskou krizi a ta rovněž vyvolává sektářské střety v Libanonu. To, zda je v Libanonu občanská válka, je navíc otázkou definice. Kolik mrtvých a v jaké časové periodicitě se dá v libanonském Tripolisu již označit za válečný konflikt? V Libanonu se navíc vždy vyskytuje určitá míra násilí, ať už jde o politické vraždy, únosy, pouliční a často sektářsky zabarvené střety či bombové útoky. Cynicky řečeno, zabarikádované ulice a hořící pneumatiky patří v době politické krize k místnímu koloritu. Vše navíc zostřuje humanitární krize spojená s přílivem uprchlíků ze Sýrie a střety v neklidném pohraničí na severu a východě země.

Že by byl v Libanonu klid, se tedy říci nedá, stejně jako nelze tvrdit, že neexistují rizika eskalace současného napětí. Přehnaná reakce některého z aktérů či jeho špatný odhad situace může mít neblahé následky. Slábnoucí syrský režim může chtít destabilizovat Libanon, aby se v nastalém regionálním chaosu mohl snáze udržet. Malí ozbrojení aktéři, zejména pak sunnitští extrémisté v Tripolisu, se pak mohou vymknout kontrole. Situace v Libanonu kromě toho občas budí dojem, že všichni čekají, jak to v Sýrii dopadne, s tím, že pak se z toho vyvodí důsledky. Například alawíté v Tripolisu, považovaní většinovými sunnity za pátou kolonu syrského režimu, rozhodně mají důvod bát se „dne poté“.

Vzhledem k tomu, jak dlouho a s jakou intenzitou se zmítá sousední Sýrie v občanské válce, která je navíc součástí širšího regionálního měření sil, je až s podivem, že libanonská stabilita nevzala již za své. Možná je to ale spíše klam, protože libanonská společnost a tamní státní instituce mají tužší kořínek, než se může zdát. Nedávno mi jeden český přírodovědec, který pracovně navštívil Sýrii, se zaujetím vyprávěl, jak mu syrská společnost přišla nevinná a nezkažená západním konzumem. Souhlasím s ním. Ale kde je A, musí být i B. Zatímco Sýrie byla tak nevinná (a také nevzdělaná a nezkušená), že současné každodenní válečné běsnění nedokáže zvládnout, válkami zocelený a cynismem vybavený Libanon naopak ustojí skoro vše. Možná je Bejrút městem hříchu stejně dobře, jako je libanonský Tripolis místem nekončícího sektářského násilí. Libanonská společnost jako celek se ale v chodu udrží, ať se v sousedství děje, co chce.

Jan Kužvart, 12. 2. 2013