Když byla má matka ve čtvrtém měsíci těhotenství, slavila syrská revoluce své první narozeniny a naše krev byla prolévána, aby zavlažila syrské zahrady, stromy a stráně. Vůně mučednictví plnila ovzduší, opadávaly květy a ovoce svobody den za dnem spělo k zralosti. Prosil jsem Boha, ať mi splní jediné přání, i když jsem si ho nechal pro sebe, bezpečně skrčený a ukrytý v lůně své matky, Bůh ji ochraňuj, zbývá mi pět měsíců a dorazím na tento svět, kéž se tedy narodím v době svobody.

Dny ubíhaly neskutečnou rychlostí a má matka navštívila svou lékařku, aby určila čas porodu. Podle echa a lékařských vyšetření jsem byl uznán za schopného samostatného života a lékařka prohlásila, že může porod proběhnout kdykoliv, ale že se obává, aby se porodní bolesti nedostavily během večera nebo za nepříznivých okolností, takže bude nejlepší provést císařský řez, v určený čas a hodinu, a to v jediné nemocnici našeho města, co je ještě funkční, přestože byla několikrát zasažena nevinnými střelami jako upomínka zatvrzelost nelidské vlády.
Dohodly se na pozítří, na středu což je podle obyvatel Homsu šťastný den, ze kterého si udělali svůj veselý svátek a který dříve rozesmával svět, aby ho dnes rozplakal. Musím se přiznat, že mi po těchto zprávách vstaly hrůzou vlasy na hlavě. Kopl jsem několikrát v matčině lůně na protest proti tomuto vypuzení i proti operaci, nechtěl jsem se narodit v čase útlaku a nechtěl jsem způsobit své matce další bolest a utrpení, ale trochu mne uklidnilo, že vše alespoň proběhne v určený čas, v poledne, a na určeném místě, v nemocnici poblíž našeho domu i příbytku lékařky.Protože v nemocnici nezůstal téměř nikdo ze zdravotníků, rozhodla se přivést s sebou svojí mladou dceru, jako pomocnici. Bůh jim oplať na stokrát.

Ve středu jsme dorazili, já samozřejmě v mámině bříšku, a moje matka s tetičkou. Nemocnice byla skoro prázdná a podobně, jako mnohá jiná místa se stala terčem pro tajnou policii a vládní žoldáky, takže si lidé raději posypali rány solí a léčili se doma jako za starých časů. Netrvalo to víc než pár okamžiků a vyjmuli mě z dělohy mé matky zatímco jsem vší silou křičel v prvních chvílích svého života “Národ si žádá, ať padne vláda!”
Provolával jsem i další hesla, co jsem se naučil, když se má rodina účastnila mírumilovných demonstrací, ale bohužel je po mě nikdo neopakoval, nejspíš protože dospělí nerozumí řeči nemluvňat anebo protože chybělo ochotné publikum. Má matka byla ještě pod vlivem narkózy, má tetička obvolávala přátele a příbuzné, aby jim oznámila narození nového povstalce s krásným a silným hlasem. Lékařka měla plné ruce vlastní práce a její dcera mě omývala a oblékala.

Krátce než jsme opustili operační sál jsme znenadání uslyšeli zvuky výbuchů a střelby z nejrůznějších zbraní, motratu, obrněných vozů a ruských pušek. Drahý čtenáři, nediv se při četbě tohoto deníku, jak může novorozenec rozeznat jednotlivé druhy zbraní podle zvuku. Připomenu ti, že má tetička všem blahopřála k narození nového povstalce; prožíval jsem vše co se dělo plnou duší a díkybohu jsem se narodil ve svobodné rodině.
Během minut naplnil vzduch nemocnice křik a sténání, tryskající krev obarvila její stěny a podlahu svou čistou rudou barvou a její pokoje brzy přetékaly mrtvými a raněnými ke kterým spěchali lékaři a zdravotníci.
Má matka se probrala z vlivu anestézie a vyskočila jako v závodu na sto metrů s překážkami aby uvolnila místo raněným, i já jsem se pokusil vstát, ale něčí něžné ruce mě odnesly pryč. Za několik hodin zemřel, komu to Bůh určil a další zůstali ležet v intenzívní péči, zatímco jiné nasměrovali na operační sál, kdežto ti ,jejichž zranění bylo jen lehké, byli ošetřeni a odešli domů aby se uzdravovali chráněni pevnými stěnami , železnou vůlí, mohutným odhodláním a vírou v mocného a milosrdného Boha.

Koloběh života se v Homsu nezastavil, jako zrnka růžence co s každým koncem znovu začíná. Ticho před bouří mírumilovné demonstrace volající po svobodě, zločinné olovo rozsévané nenávistnými srdci, co neznají milost a nedají se počítat mezi lidi, co ničí vše, co jim stojí v cestě aniž by jejich střely činily rozdíl mezi jedním a druhým člověkěm, a to je ta jediná spravedlnost v této šílené válce proti bezbrannému hrdinnému lidu, co si zamiloval svobodu. Zpočátku bylo období mírné a ostýchavé, kdy na příkaz vlády byli ostřelováni lidé na pokojných demonstracích, ale nyní se její zločiny staly divočejšími, objevily se střely z děl a tanků a letadel, které nebyly použity přes čtyřicet let a které měly být ochranou proti pravému nepříteli. Ale syrský lid netušil že pravým nepřítelem tohoto režimu je sám svobodný národ.

Celý svět viděl tuto skutečnost, ale nechci mluvit o politice, zvláště když jsem novorozenec, starý několik hodin. Budu jen vyprávět, co se stalo pak, když do nemocnice vtrhla tajná policie a vládní žoldáci, a jak se chovali k nemocným, raněným i lékařům, vše v souladu se svou surovou výchovou.

Vyslechl jsem několik rozhovorů schovaný v koutě intenzívní péče v menší krabici zakryté starým hadrem, aby na mě nepřišel některý z vrahů dětí, a co nejvíc upoutalo mou pozornost byl rozhovor mezi jedním z žoldáků a lékařem který se staral o pacienta napojeného na umělé dýchání, s těžkým zraněním hlavy.

Žoldák: “Co je to za přístroj a hadici napojenou na hubu toho dobytka?”
Lékař: “To je přístroj na umělé dýchání, vhání čistý vzduch do plic pacienta a vyhání použitý,” vysvětlil ve stručnosti.
Žoldák, nedůvěřivě: “Takže co by se stalo, kdyby se ten přístroj zastavil?”
Lékař: “Pacient by zemřel, protože není schopný dýchat bez pomoci.”
Žoldák: “Chceš mi něco nakukat, ty lumpe, myslíš že jsou policajti blbci, vyzkouším jestli mluvíš pravdu a připrav se na smrt jestli mi lžeš!”

Pokusil se odpojit pacienta. Lékař se mu postavil, ve snaze chránit bezmocného raněného, ale tvrdá rána ho srazila k zemi a pistole dalšího žoldáka se mu přitiskla na spánek. Z očí mu vytryskly horké slzy bezmoci, zatímco žoldák se smál nad svým povedeným experimentem. Vytáhl trubici z úst nemocného, dýchání se zastavilo a po něm se odmlčelo i srdce. Přístroje ohlásily smrt dalšího mučedníka, jehož duše zůstala mezi námi, aby nám dodala sílu, víru a trpělivost. Žoldák vesele zavolal zplna hrdla “Tyyy vole, on opravdu umřel, ten…! Ten dobytek nám nelhal, nechte ho ať si zapamatuje, že jsem mu daroval život.”
Další ranění byli přeneseni do nákladních vozů naší vážené vlády, a jen Bůh ví, kam je odvezou a co s nimi udělají. Jistě je nevezou na rekreaci u moře nebo na horách, sice jsou ranění, ale mají nesmírnou hodnotu v podobě svých orgánů, a co by kdo neudělal na podporu měny…

Uběhly minuty nebo hodiny, nevím to jistě, podobné chvíle nelze měřit časem a nedá se rozpozpoznat, jestli trvají vteřiny nebo věčnost. Krátké okamžiky, co zanechají svou trvalou stopu v paměti, kterou nikdy nevymaže zapomnění. Odešli vrahové v podobě stvůr , hyen a vlků. A navrátili se lidé, s hlavou vztyčenou a plní hrdosti a víry, ne rouhající se a zlomení. Život se opět navrátil do nemocnice a nastal klid a mír.
Za nějaký čas přišli do pokoje lékaři, aby si promluvili o tom, co zažili i o bezmoci, kterou cítí pro nepatrnost svých prostředků a obrovský počet raněných. Znenadání si lékařka mé matky vzpomněla, že jsem stále ještě ukrytý v krabici, v jednom z koutů nemocnice, a rozběhla se s tlukoucím srdcem přesvědčit, zda jsem ještě tam a zda jsem zůstal naživu. Radost nás zaplavila, když se naše pohledy setkaly, ona viděla, že se těším plnému zdraví a já viděl v její tváři čistého anděla co sestoupil na zem.
Odnesla mě mezi ostatní, kde mě prohlédl dětský lékař, který tu měl hodně co dělat, neboť povstalci nebyli jen muži, ale i děti, starci a ženy. Lékař se usmál a řekl že jsem docela zdravý, a pohrál si s mými prstíky u nohou aby mě rozesmál,nebot vycítil, že někdo ukradl úsměv z mých rtů. A aby bylo veseleji, pravil: “Měl jsem dnes velký strach, protože jsem se doslechl, že se žoldáci ptají lékařů na jejich specializaci a trestají je podle ní, ale trochu mě uklidnilo že jsem dětský lékař, a to znamená že jsem mimo nebezpečí.” Další z přítomných řekl: “Slyšel jsem, že vyloupali oči očnímu lékaři a dalšímu uřízli ucho, když zjistili že je ušař.” Zavládlo dlouhé ticho, jak každý z přítomných uvažoval, jak by mohl dopadnout. Kardiolog prohlásil, že by měl rychlou smrt hned,  jak by mu vyřízli srdce, a chirurg vyslovil naději že by se mohli spokojit s jeho slepým střevem, ale pro svůj mladý věk jsem nepochopil proč se všichni smáli svému příteli urologovi a říkali mu “Ty chudáku!”

Jejich veselí ukončil příchod mé bledé a uplakané matky, která mě zoufale hledala. A když mě nakonec našla v bezpečí, usmála se zvláštním úsměvem, připomínajícím úsměv Mona Lisy. Šťastně na mě pohlédla, vzala mě do své náruče, políbila a přitiskla k srdci, aby mě svým mlékem napojila svobodou, ctí a hrdostí. A tak kojením ukončím psaní tohoto deníku, který vypovídá o jednom dni v nemocnici. Loučím se s vámi s nadějí na hezčí vzpomínky v blízké budoucnosti.

Mé plné jméno zní: Svobodný, Svobodný a Svobodný.

Autor: MUDr. Hussam Sibai
Překlad : MUDr. Samira Sibai